Koberce se k nám dostávají různými způsoby

Některé koberce jsou vlastně umělecké předměty

Můžeme je dostat darem, nebo si je přivezeme z dovolené jako hodnotný suvenýr, koupíme je ve specializovaném obchodě s koberci už přímo do interiéru našeho bytu nebo je podědíme po předcích.

Ručně vázané orientální koberce jsou vlastně umělecké předměty, kterými kultura Orientu obohatila ostatní oblasti světa. Toto umění ručně vázat koberce patří ve světě mezi nejrozšířenější řemeslné disciplíny. Především v asijských zemích se vázáním koberců zabývají miliony lidí.

Nevýhodou tohoto „uměleckého díla“, jak se také koberce občas dají nazývat, je fakt, že koberce ve srovnání s ostatními starožitnostmi mají omezenou životnost. Vyrábějí se z přírodních materiálů (z vlny, bavlny, hedvábí) a tyto omezují stáří koberců na desítky let. Zřídka se koberce dochovávají po staletí, většinou náhodou nebo díky ideálním podmínkám, např. v majetku šlechtických rodů, muzeí, soukromých sbírkách přecházejících z generace na generaci.

Koberce mají několik základních druhů, dělíme je například:

Podle způsobu zhotovení

Jsou to buď koberce vázané (to jsou koberce s vlasem) a tkané (tam se počítají kilimy – jinak též nazývané jako „kelimy“ – to jsou koberce bez vlasu, většinou oboustranné). Kilimovými technikami se také tkaly věci denní potřeby, např. čabraky, přehozy, deky a nebo také torby a ozdobné tašky.

Podle prostředí

je to dělení koberců podle prostředí, ve kterém vznikaly.

Koberce nomádské považujeme za jedny z nejstarších vůbec. Jsou to koberce geometrických vzorů, mívají nižší hustotu osnovní vazby, jsou většinou menších rozměrů.

Venkovské koberce vyráběli a vyrábí obyvatelé, kteří jsou již pevně usazeni ve stálých obydlích. U koberců se projevuje vyšší stupeň kreativity, jsou rozmanitější, neboť nejsou už tolik svázané tradicí jako původní koberce nomádské.

Městské koberce jsou koberce produkované specializovanými dílnami. Ty se již zaměřovaly na poptávku na trhu, vytvářely nové a dokonalejší vzory, barvy se stávaly jasnějšími, inovovaly se zastaralé vzory.

Dvorské koberce byly vrcholem kobercové tvorby. Tyto dílny považujeme za dávno zaniklé. Původně v nich působili umělci, výtvarníci, často malíři. Kobercové dílny byly součástí dvorů panovníků a vytvářela se zde vskutku umělecká díla. Jen málo z těchto výjimečných koberců se zachovalo v perfektních soukromých sbírkách či v muzeích.

Podle oblasti vzniku

Podle odborné literatury se většinou uvádějí čtyři hlavní oblasti s pradávnou tradicí výroby koberců – je to Střední Asie, Turecko, Írán a Zakavkazská oblast.

Dalšími zeměmi, důležitými pro vznik trhu s koberci a dlouhou tradicí výroby, jsou Indie, Afghánistán, Čína, Tibet i Mongolsko.

Koberce se počaly vyrábět také v Nepálu a Pákistánu.

Můžeme hovořit také o afrických zemích, především v severní Africe se výrobou koberců od pradávna zabývali v Maroku, Tunisku a také Alžírsku.

Do Evropy se spolu s orientální kulturou dostala výroba koberců přes země, jako je Rumunsko a nebo Španělsko, koberce se tkaly také ve Francii, kde si vzory přizpůsobovali pro potřeby francouzské šlechty.

Podle materiálu

Základními materiály pro výrobu koberců se stala vlna a hedvábí. Osnova koberce může být buď z totožného materiálu jako vlas koberce, nebo z materiálu jiného, např. se používá bavlna.

Podle způsobu použití

Obyčejně je to dělení koberců na sběratelské a užitkové a tomu také odpovídá způsob jejich užití. Sběratelské koberce většinou visí na stěnách či jsou umístěny na nefrekventovaném místě, užitkové koberce procházejí běžný provozem.

Podle rozměru

V našich zemích se používá základní dělení koberců, rozdělené do tří skupin: pro koberce menších a malých rozměrů se vžil název předložka, běhoun je koberec o malé šířce, zato délka tohoto koberce není zanedbatelná.

Pro velké rozměry se běžně používá obecný název koberec.

Jenže dělení koberců podle různých tvarů, formátů a rozměrů v Orientu bývalo složitější. Každý tvar nebo rozměr měl i své specielní pojmenování.

Podle stáří

Např. v anglicky mluvících zemích se koberce dělí pouze na tři skupiny: nové, staré a starožitné.

Na německém trhu s koberci se vžilo pětistupňové dělení stáří koberců: nové, novější, starší, staré a starožitné. Toto dělení je ještě odstupňováno stářím koberců v letech a desetiletích.

Za starožitné koberce jsou v obou děleních dle stáří považovány koberce, které jsou starší než 100 let.

Volně čerpáno z knihy Orientální koberce, autor Miroslav Jungr